Horská útulna - esej Hory mlčely, lesy mlčely. Jen vítr obcházel svah a pískal mezi kmeny borovice, jako by mi ukazoval cestu k mému cíli. Den se chýlil, nohy těžkly, a já šel, s batohem promoklým, s hlavou plnou myšlenek, které ticho hor a lesů neutišilo. Došel jsem ke stavbě, která dříve v mlze zdála se být. Stála mezi stromy, nad údolím se tyčila, které se mi na chvíli v paprskách zapadajícího slunce odkrylo. Otevřel jsem dveře. Zavrzely tak tiše, až to v tom tichu lesa bylo hlasité. Uvnitř vonilo dřevo a vlhkost. Byl tam chlad, avšak najednou mi bylo teplo. V rohu útulny ležela stará kniha a její stránky se kroutily vlhkem, jako mokré dřevo. V ní vzkazy osob, kteří sem kdysi také došli. Někteří děkovali za střechu nad hlavou, jiní psali jen jména. Venku se mezitím setmělo. Vítr bičoval střechu a chlad obklopil útulnu. Teplo v útulně se zrcadlilo v okenních tabulkách jako mlha. A já byl vděčný za střechu...