ÚLOHA Č.4 - esej

 

Horská útulna - esej

    Hory mlčely, lesy mlčely. Jen vítr obcházel svah a pískal mezi kmeny borovice, jako by mi ukazoval cestu k mému cíli. Den se chýlil, nohy těžkly, a já šel, s batohem promoklým, s hlavou plnou myšlenek, které ticho hor a lesů neutišilo.

    Došel jsem ke stavbě, která dříve v mlze zdála se být. Stála mezi stromy, nad údolím se tyčila, které se mi na chvíli v paprskách zapadajícího slunce odkrylo.

Otevřel jsem dveře. Zavrzely tak tiše, až to v tom tichu lesa bylo hlasité. Uvnitř vonilo dřevo a vlhkost. Byl tam chlad, avšak najednou mi bylo teplo. V rohu útulny ležela stará kniha a její stránky se kroutily vlhkem, jako mokré dřevo. V ní vzkazy osob, kteří sem kdysi také došli. Někteří děkovali za střechu nad hlavou, jiní psali jen jména.  

    Venku se mezitím setmělo. Vítr bičoval střechu a chlad obklopil útulnu. Teplo v útulně se zrcadlilo v okenních tabulkách jako mlha. A já byl vděčný za střechu nad hlavou, v podobě tohoto útočiště. Někde ve stěnách, v trámu nad hlavou, v prasklině podlahy, tam všude zůstaly ozvěny těch, kteří ho zde kdysi také našli.

    Noc byla dlouhá. Čas se rozpadl v temné noci. A přece v tom tichu bylo cosi krásného, klid, jaký člověk pozná jen v lesích, kde svět přestává spěchat.

    Když první světlo proniklo skrze zamlžená skla, vyšel jsem ven. Mlžný les se třpytil rosou, z údolí se ozval zpěv právě probuzených ptáků. Ohlédl jsem se, a útulna tam stála v paprsku slunce, tichá, pokorná, věčná. A přesto, když jsem ušel pár kroků, zmizela, jako by se vrátila zpět do mlhy, odkud přišla.

  

Jakub Jetelina 2025